Změnilo mi život...

11. prosince 2016 v 13:45 | SHaPeshiFtEr |  Jiné
Protože mne zaujalo téma týdne, odbočím na chvíli od příběhů a básní. Napíšu článek k tématu "Změnilo mi život…" Člověku může změnit život spousta věcí. Někomu změní život, že si najde svoji druhou polovičku, někomu změní život dosáhnutí svého cíle, jinému zase změní život volba povolání. Mně změnila život úplně jiná věc.

Pamatuji si naprosto živě den, kdy se konaly přijímačky na gymnázium. Nervozitou jsem nesnědla nic, dokonce ani jablko (jablka miluju). Koukala jsem se po třídě a přemýšlela, kdo z dětí tam se asi stane mým spolužákem, pokud se vůbec na gymnázium dostanu. Většina byla ve dvojicích, zřejmě hodně z nich vystudovalo stejnou školu. A potom jsem tam byla já - sama, protože jediní dva další žáci z mé třídy, kteří se rozhodli jít na gymnázium, měli dělat přijímačky v jiné třídě. Nikdy jsem se navíc ani s Luckou ani s Michalem moc nebavila (tak se jmenovali), vlastně jsem skoro se všemi ze třídy neměla nijaký vztah. Povídali jsme si, avšak popravdě jsem většinou třídy opovrhovala. Zvláště holkami, kluci nebyli až tak hrozní. To je však zase jiný příběh.

Sedla jsem si někde sama a snažila se moc netřást nervozitou. Teď, když na to vzpomínám, myslím, že jsem tam zahlédla dvě mé nynější spolužačky. Nejsem si jistá, který den, jestli jsem je zahlédla na přijímačkách na TGM nebo na Lesňák. Popravdě už ani nevím, jak se mi ty přijímačky povedlo udělat bez toho, abych omdlela nebo se třásla jako člověk s Parkinsonem.


Nicméně si i pamatuji, když mi táta řekl, že mne přijmuli. Vzali mě jak na Lesňák, tak na TGM, ale já neměla těžké rozhodování. Chtěla jsem jít na TGM. Moje babička byla naštvaná (na Lesňáku dělala uklízečku a od té doby má pocit, že Lesňák je pupek světa X3), Lucka byla naštvaná (dostala se jen na Lesňák a zřejmě chtěla, abych tam šla s ní, což mi ale nikdy přímo neřekla, tak jsem to nemohla tušit) a ostatní byli zmatení, proč jdu na TGM, když na Lesňáku jsem měla lepší výsledek. No, výsledek byl lepší jen o tři místa a bylo to tím, že ten den, kdy jsem dělala zkoušky na Lesňák, byly lehčí zkoušky (jeden den byly těžší zkoušky a druhý den lehčí, to jsem vypozorovala).

A dále si pamatuji první den na gymnáziu. Zoufale jsem se snažila vypozorovat, která holka bude "královnou." Spoléhala jsem na starý systém, že jedna holka všechny vede a všechny ostatní s ní musí souhlasit, nebo se…stanou zajímavé věci a možná i přijede policie. Přisedla jsem si k Lucce Š., která seděla vedle Lucky M. Evidentně se znaly, ale všichni vypadali, že se znají. Po chvíli jsem se bavila s Kristýnou, dnes známou jako Týna. Nikoho tam neznala, stejně jako já. Na rozdíl ode mě nebyla nervózní. Pamatuji si to, protože jsem se jí ptala. Zeptala jsem se jí: "Jsi nervózní?" Ona se trochu zasmála a odpověděla: "Ani ne." Já jsem byla nervózní jak prase. První dojem byl vším - tak mne to učili na základní škole. Potom jsem se bavila s Áďou. Áďa s Týnou se pak staly dobrými kamarádkami. Tak trochu jsem je seznámila, ale jenom tak trochu.

Pamatuji si seznamovací pobyt. Pamatuji si, že jsem na pokoji byla s Áďou, Markétkou M. a Eliškou B. Pamatuji si, že spousta lidí, které jsem tehdy brala, jako že jsou nad moji ligu, se pak stali mými přáteli. Pamatuji si spoustu věcí, které jsou možná nepodstatné detaily. Nevím, já je vždycky budu vnímat jako něco krásného.

Gymnázium mi změnilo život. Potkala jsem nové typy lidí. Zjistila jsem, že ne každá společnost potřebuje královnu a že každý se může bavit, s kým chce. To ale není jediná věc, která mi změnila život. Je tu ještě jedna věc, která mne pálí u srdce, vždy když na ni pomyslím. Tato věc není ani zdaleka tak růžová, jako gymnázium TGM.

Asi to tehdy byla moje chyba. Každopádně kdysi jsem se zúčastnila jedné konvence, kde jsem potkala pár fakt fajn lidí. Nemyslela jsem si, že je ještě někdy uvidím. O pár měsíců později jsem se přidala do jednoho Street dance kroužku, do toho samého, kam chodila moje kamarádka Zebra. No jaké překvapení, když tam byla i jedna osoba z té konvence a byla to Zebřina kamarádka. Popravdě si ani nevzpomenu, jak se jmenovala. Mám tendenci vytěsnit nepříjemné věci z mé mysli.

Byla tam ještě jedna holka, taky Zebřina kamarádka. Myslím, že se jmenuje Karolína. Já jí vždy říkala Kája-chan, aby se mi nepletla s mou nejlepší kamarádkou Kájou.

Bylo to fajn, všechno bylo fajn. Kája-chan byla vždycky drobet zvláštní a sem tam drobátečko netolerantní vůči ostatním, ale jinak byla fajn. To samé ta druhá holka. Myslím, že se jí říkalo Bronie-san. Já už fakt nevím. Každopádně se mi vždycky zdála vážně tolerantní. Tak jsem se chovala normálně. Většinou mám tendenci přizpůsobovat se okolí. Pokud se mne někdo zeptá, jestli mám ráda romantické filmy a vím, že osoba, která se mne ptá, je má ráda, odpovím: "Jak kdy." I když všechny romantické filmy vážně nesnáším. Zkrátka řeknu cokoli, co by osobu asi potěšilo. To jsem se taky naučila na základce.

Když jsem ale byla se Zebrou, Bronie-san a Kájou-chan, chovala jsem se normálně. Tak trochu mi nedošlo, že moje normální chování a názory zřejmě nikdy nebudou dost dobré. Takže řekněme, že jsem byla idiot a myslela si, že jsme kamarádky a že mne mají rády. Samozřejmě hodlám vinit můj mozek, že mi neřekl, že jsem debil.

Abych to zkrátila. Ukázalo se, že mě ve skutečnosti nesnáší. Kdyby mne jen nesnášely, ó, kdyby mne jen nesnášely. Ukázalo se, že mě nesnáší proto, že jsem já. Prý je ta moje druhá povaha lepší. Já jsem hrozná osoba. Ano, jsem hrozná osoba. A tak jsem se rozhodla, že se vždycky budu přizpůsobovat okolí. Protože moje pravá tvář nikdy nebude dost dobrá.

Potom jsem začala přemýšlet nad tím, jestli mne má vůbec někdo rád. Jestli můj mozek náhodou zase nevysílá špatné signály, jestli to chápu správně, jestli mi náhodou zase někdo neřekne, že mne nenávidí. Pamatuji si, že jsem došla k názoru, že mě nenávidí všichni. Že jsem se rozhodla se izolovat. Že jsem se rozhodla zabít svou podstatu. Pamatuji si, že jsem několikrát byla blízko sebevraždě. Pamatuji si, že jsem každou noc usínala s pláčem a přemýšlela, proč vlastně existuju.

Asi mi to celé připomnělo situaci ze základky, kdy mne kamarádka zřejmě pozvala na oslavu narozenin, jen aby mi i s ostatními mohla říct "Fuck you, fuck you, fuck you." Tomu se hold říká zajímavé překvapení, haha.

Ale všechno příšerné je k něčemu dobré. Našla jsem pár fajn kamarádek, které jsou sice z ciziny, takže se jen těžko můžeme vídat, avšak jsou vážně skvělé.

Snažím se znovu pochopit, jak mne může mít někdo rád. Nesnažila bych se, ale máma je smutná, že to nechápu a jelikož nechci, aby moje máma byla smutná, rozhodla jsem se to zkusit. Taky se snažím zbavit sociální úzkosti, abych mohla pomáhat druhým. Sice mám pořád občas panické útoky, ale už je to lepší. Taky protože nejsem dobrá v nepodezřívání druhých, rozhodla jsem se, že jim prostě budu muset věřit, když se jich zeptám, jestli mne mají rádi. Kdyby náhodou byli jeden z těch vážně nepravděpodobných případů, který mne má rád a já jim nevěřila, mohlo by je to bolet. Což je poněkud divné, nevím, proč by byl někdo smutný, že mu zrovna já nevěřím, ale ok.

Nikdy jsem nevěřila, že se lidé mění. Jsou jen věci, které jste o nich dřív nevěděli. Řekla bych, že tomu věřím pořád. Pokud nenastane nějaká extra dramatická situace, lidi se nemění. Vyplouvají na povrch vlastnosti, které nebyly nikdy vidět, ale celková osobnost se skoro nikdy nemění.

To ale odbočuji. Každopádně tyto věci mi změnily život. Neměnila bych to. Kdyby mi někdo řekl, že se můžu vrátit do minulosti a něco změnit, nic bych neměnila. Ani kdyby byl vyloučen efekt motýlích křídel. Ani tak bych nic neměnila. Všechno se stalo tak, jak se to mělo stát. Nač to měnit? Abych mohla jít snazší cestou? Ne, popravdě nemám ráda jednoduchost. Pokud je něco příliš jednoduché, nudí mne to. Nic bych neměnila. Pár věcí mi změnilo život a asi proto jsou tak speciální. Jsou to jedinečné věci. A vždycky jedinečnými zůstanou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 blog-slecny blog-slecny | Web | 2. ledna 2017 v 20:22 | Reagovat

Připomnělo mi to můj životní příběh, ale taky bych neměnila. Díky tomu, co jsem si prožila, jsem taková, jaká jsem:-)

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 16. ledna 2017 v 7:24 | Reagovat

to znám

4 Yandere Yandere | 20. dubna 2017 v 19:57 | Reagovat

Znám tě. A ty znáš mě. Byla jsi skvělá kamarádka. Jedna z nejlepších. Važ si toho, že jsi na TGM :). Všichni mi moc chybíte.
Je mi líto, že tě zradily kamarádky. Deprese mi u tebe přišly...řekněme divné. Nikdy jsem to nezažila, a nevěděla jsem, proč ses najednou začala izolovat. Byla jsem blbá, že jsem to nechápala.
Ale teď, teď vím, jak ses cítila. Sama jsem to zažila, jen jsem měla jiný podnět. Pak jsem se málem otrávila, kdyby na to máma nepřišla a nezavolala záchranku. Tak jsem skončila na JIPce a teď beru antidepresiva. Jen kvůli "ztrátě" kamarádek.
Pokud víš, kdo tohle píše, tak to prosím neříkej Lucce, Hucině ani Kaki. Jen jsem chtěla říct, že vím, jak ses cítila. A že tě mám ráda.

5 Tacel Tacel | E-mail | 20. dubna 2017 v 20:43 | Reagovat

[4]: Oh. To je mi líto. Neboj, holkám to neřeknu, ale nemůžu zaručit, že některá z nich nestalkuje tenhle blog, co víš, Kaki je toho schopná XD.

Hele, chceš slyšet něco napůl děsně patetickýho a napůl vtipnýho XD? To be honest, v nejhorších chvílích jsem fajně plánovala sebevraždu, že si vezmu hodně silné prášky na spaní a napustím plnou vanu, jakože to jsem teda tak trochu nevymyslela sama, to jenom prohodila Zebra, když jsme diskutovaly nad nejmíň bolestivým způsobem sebevraždy, ale tak za pokus mi to stálo, ne. No, největší prča byla ovšem v tom, že ne že bych si to dycky předtím rozmyslela, já jsem normálně vždy zapomněla, co jsem to vlastně chtěla XD. Prostě čekala jsem, než se napustí vana, atd atd, pak jsem do ní automaticky vlezla a pak teprv o pár minut později mi došlo takové "Do prčic, já zapomněla na ty prášky." XD. To prostě ten pocit, když vás třikrát zachrání kognitivní porucha paměti XD. Deset z deseti, víš co.

Hej, sorry, že jsem si s tebou přestala psát, I mean, já nejsem silná osoba. A prostě někdy tak nějak nedokážu skloubit přítomnost s minulostí, nevím proč, zkrátka když se podívám kolem sebe, vidím přítomnost, která je tak jiná a já se s tím zkrátka někdy nedokážu vyrovnat, s tím, že nikdo si už nepamatuje nebo že já zapomenu, a tak někdy občas vážně radši zapomenu, vytěsním cokoliv, co už není, z mé mysli. Buďto, nebo se naopak zamknu v minulosti. For some reason to tak prostě je. Neomlouvá mě to, já vím. Já vím, já vím, já vím. Já jen prostě...já ani nevím co, asi zkrátka něco XD. Whatever.

Jen doufám, že ti brzo bude líp. Vykouzlila bych nějaké fajn inspirační sračky, páč according to people v tom jsem dobrá, z neznámého důvodu, jenže to by tento koment byl už príliš dlouhý a navíc ani nevím, jestli to budeš číst, takže tak. Prostě doufám, že ti brzy bude líp.

6 Yandere Yandere | 21. dubna 2017 v 18:21 | Reagovat

[5]:Omg ty sis to přečetla :3
Já taky kámoškám nepíšu, třeba s Kaki skoro vůbec xD A třeba Hucinu jsem už tak 5 měsíců neviděla xD.
U mě to byla kombinace toho, že jsem přešla na jinou školu a neměla tu žádný kamarádky a navíc mě hodně štvala rodina (konkrétně mamka), tak jsem si kdysi v neděli prostě řekla, že to udělám. 11 paralenů jsem spolykala jak nic, ale mamka na to asi po třech minutách přišla, zavolala záchranku, a všechno bylo hrozný. Pak jsem ležela 3 dny na jipce a psychiatrička pak rozhodla, že mě pošle domů. Pak mě začaly zabírat ty antidepresiva a cítila jsem se mnohem líp. Hlavně to nikdy nezkoušej, protože jak jedeš v té rychlé sanitce a ona začne houkat, tak si uvědomíš, že ti fakt jde o život a že to vlastně nechceš dělat. A ta bolest v nemocnici byla taky hrozná.
Btw. taky jsem přemýšlela o nejmíň bolestivým způsobu sebevraždy, protože jsem moc velký srab na to skočit z balkónu nebo do sebe zabodnout nůž (člověk nikdy neví, jestli se fakt trefí do srdce XD)
Každopádně hodně dlouho mi trvalo zapomenout na minulost. Pár večerů jsem brečela, protože tato třída má menší smysl pro humor jak Maud Pie! I mean seriously?! A vy všichni jste tak nějak tvořili důležitou část mého každodenního života, světlo ve tmě. A když jsem všechno ztratila, tak jsem spadla do depresí a došlo to až sem. Ale už se mám o dost líp, a navíc mám možná možnost se k vám vrátit, jen by to bylo komplikované a hodně přemýšlím, čím bych se jako dospělá chtěla živit, protože na některá zaměstnání bych potřebovala střední školu. Navíc znáš to, lidi se hodně mění, možná bych se vrátila a zjistila že všechno není stejné jak v primě xD.
Ani už nevím, jak jsem se o tvém blogu dozvěděla, ale tak mě napadlo se jen tak podívat a napsat, jen tak for fun, že si to beztak asi nepřečteš ale zkusit se to může xD.
Kdyžtak nevím jestli máš na mobilu třeba Viber nebo tak, ale kdyžtak mi můžeš napsat, jsem skoro všude xD
A tý přezdívky si nevšímej, tak to dopadne, když si všimneš nový hry (Yandere Simulator, kdyžtak si to zahraj, je to mega)a pak všude pokřikuješ YandereDev YandereDev! xD

7 Tacel Tacel | E-mail | 21. dubna 2017 v 20:54 | Reagovat

[6]: Hele jakkoli to zní debilně, byla bych ráda za pud sebezáchovy. Jakože I don't know, mám prostě takovou hrozně fucked up logiku, která doslova zní "Každý jednou musí zemřít," tudíž nemyslím, že kdybych měla důvod, neskočila bych z někama. Jakože asi bych se chvíli zdráhala, ale nakonec bych skočila XD. Ale je fakt, že nožem teda bych nikdy si nepodřezala žíly, jelikož mám poněkud odpor ke krvi nebo spíš k čemukoliv, co se zabodává nebo zařezává do kůže, to znamená i k injekcím a celkově k jehlám.

Víš co, každý má jiný breaking point, každý má něco jiného, na čem visí a tak. Problém života je ten, že některé záchytné body se dají ztratit až příliš snadno, přitom si to ani neuvědomujeme. Ale někdy se to zkrátka stane, někdy se zkrátka všechno zhroutí, někdy, za určitých okolností, když si myslíme, že všechno je fajn, to ve skutečnosti není fajn, ale předstíráme, že je, a pak náhle přijde blesk z čistého nebe a všechno se rozbije. Ale to skvělé je, že po dešti vždy výjde duha. A možná nevyjde dneska, možná ne zítra, avšak jednou ano. Stačí jen vydržet a snažit se jí jít vstříc. Někdy stačí jen žít, nebo aspoň přežít. Duha se jednou dostaví. A dobrá, občas duha potřebuje mírné pošťouchnutí od jiných lidí, ale nakonec přijde. To je na životě to fajn. Vlastně to je na všem to fajn. Po dešti vždy vysvitne slunce a výjde duha, i když třeba prší dlouho.

Jo hej, dost věcí se změnilo. Ne příliš, ale i tak, hodně věcí je jiných. Neboj, sama jsem dost dlouho nevěděla, co chci dělat, tedy kromě spisovatelství, ale teď už to vím.

Hej, já ten blog už tak půl roku nepoužívám, já si chtěla udělat nový anglický, tak jsem to zkoušela na wixx.com a pak mi došlo, že to je jen na stránky, ne na blogy, takže jsem design nastavovala pro nic za nic XD.

Mám Skype. Jakože můžu si stáhnout Viber, ale jestli máš Skype, bylo by to lepší.

Ti dám novou hru, vývoj Yandere Simulator sleduju už tak dva roky XD. Nová hra jak něco hej XD. Na compu mám furt build z roku raz dva jako, se mi to nechtělo aktualizovat XD.

8 Yandere Yandere | 22. dubna 2017 v 15:48 | Reagovat

Jop, Yandere Sim, vím že je to tu už od roku 2014, ale když si člověk projíždí staré let'splaye od PewDiePie a narazí na něco fakt dobrého, všude prohlašuje jak je to mega a jak objevil novou hru xD teda aspoň já to tak mám xD. Stejně jako jsem kdysi objevila The Sims v devíti letech xD.
Skype nemám, ale můžu si ho stáhnout. Před rokem jsem si ho odinstalovala, bo jsem na mobilu měla málo místa v úložišti, ale teď už ho nemám zaplácaný všemožnýma hrama, takže by to šlo xD. Tak se tam nějak skrz Kaki najdem xD.

9 Tacel Tacel | E-mail | 22. dubna 2017 v 18:30 | Reagovat

[8]: Kaki bude na Skypeu až pozdě večer, nebo až v noci, protože se tomu trdlu náramně povedlo ztratit mobil, teď už nějaký má, ale jebe mu a nejede na něm Skype, takže na Skypeu může být jen skrz PC XD.
Jako hej, to musíš vidět, co jsem to s Kaki vymyslela za FNAF AU, to je deset z deseti, ani to nepřipomíná FNAF XD. A bacha na to, původně to byla teorie, pak jsme řekly, že tu teorii sepíšeme, pak z toho byla fanfikce a teď je to teda AU XD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama