Život ve tmě

5. října 2016 v 21:13 | SHaPeshiFtEr |  České Básně
Tato báseň je váźně hodně temná, protože je to něco na styl mého čĺanku na téma "Strach z vlastních myšlenek." Takže, jen varuji, ok :3 ?

"Haló?" zavolala jsem
a ticho bylo zabito mým hlasem.
Čekala jsem vteřin sto,
jestli nezaslechnu něco.

Čekala a čekala, avšak jen ozvěna
se ozvala, leč byla nechtěna.
Dělala mi zle, uzavírala mě v malé síni,
kde jsem byla sama s hříchy svými.

Porozhlédla jsem se kolem a chtěla
jsem si prohlédnout místnost, ale jen tma byla kolem mého těla.
"Sakra!" křikla jsem a klesla k zemi,
která až příliš tvrdá zdála se mi.


Příliš tvrdá, než abych na ní spala,
příliš tvrdá, než abych na ní lkala,
příliš tvrdá, než abych na ní žila,
ale stejně to všechno krutá pravda byla.

Zvedla jsem oči v naději, že uvidím
něco jiného než tmu a že světlo na své kůži pocítím.
Jenže všude byla pořád jenom temnota,
která mě pomalu zbavovala života.

V záchvatu náhlé paniky
jsem začala vyvádět caviky.
Vstala jsem a křičela na tmu kolem sebe,
jako by to zpět mohlo vrátit nebe.

Nevím, jak dlouho jsem takto křičela,
trhala sebou a ječela.
Nakonec, jako každý den, jsem došla k závěru,
že to nemá cenu a že tady navždy zůstanu.

Začala jsem chodit dokola,
nebo se o to tedy alespoň pokusila.
Síla mne strhla zpět
a teprve teď na mé spadnul svět.

Až teď jsem se z šoku probudila
a opět si všechna fakta uvědomila.
Pohnula jsem rukou a zachrastila řetězem,
potom jsem pohla nohou a tím švihla provazem.

Mé oči si znovu začaly přivykat tmě,
avšak neulevilo se mně.
Slabě jsem uviděla obrys klíče,
ale než dostanu se k němu, umřu spíše.

Rukama jsem zakryla,
to, co mi příroda nadělila.
Byla nehorázná zima,
asi mne začala chytat rýma.

Zima, opravdu hrozivá
jaká jen tak nebývává.
Na mou horkou kůži působil mráz
a beznaděj jsem pocítila zas.

Sedla jsem si do tureckého sedu,
přesvědčena, že už nikdy nikam neodjedu.
Na ničem už vlastně nezáleželo,
všechno stejně brzy skončit mělo.

Kvůli jizvám, kvůli hladu,
kvůli tomu šílenému chladu.
Rukou jsem se nechtěně dotkla jizvy na břiše
a zaúpěla tiše.

Mé slzy začaly na dlažbu dopadat
a já musela uznat, že už nemám sílu dál pátrat,
jestli mě někdy někdo najde,
jestli Slunce ještě někdy vyjde.

A tak jsem dál civěla na dveře kovové
a přestala cítit utrpení takové.
A tak jsem dál zírala na klíč u dveří,
který zde ještě pořád leží.

A pořád tu ještě sedím,
zimou se chvěju, na ten klíč hledím.
Je tak daleko a zároveň tak blízko,
mezitím se tu já cítím jako potulné psisko.

Psisko, co někdo zavřel do klece
a přes jeho prosby nechce ho pustit ven přece.
Proto doufám, že už brzy bude po mně,
jelikož nedokážu přijmout život ve tmě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ortie Ortie | Web | 5. října 2016 v 21:49 | Reagovat

Krásná, leč smutná, až řekla bych skličující báseň. Moc hezky zpracovana myšlenka, poskládaná do kouzelných slov.

2 stuprum stuprum | Web | 6. října 2016 v 5:09 | Reagovat

Na zemi tě ohlodají mravenci. :)

3 Fredy Fredy | Web | 6. října 2016 v 11:27 | Reagovat

moc pěkné :-)

4 SHaPeshiFtEr SHaPeshiFtEr | E-mail | Web | 9. října 2016 v 22:00 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. Abych pravdu řekla, tak to skličující být mělo X3 . Chtěla jsem totiž původně udělat něco podobného, jako jsem udělala kdysi. Zkrátka jsem původně chtěla udělat něco do hororova, pak mě ale přepadl pocit, že bych spíš měla vytvořit báseň a nakonec jsem ty dva nápady zkombinovala :3 .

[2]: To jo, ale pokud jsi v uzavřené místnosti s kvalitními stěnami a podlahou, pochybuji, že se tam mravenci dostanou. Teda ještě jsem v životě neslyšela, že by se mravenci dostali do nějaké trezoru podobné místnosti.

[3]: Děkuji :3 .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama