Tulpa

8. září 2016 v 18:23 | SHaPeshiFtEr |  Překlady
Ahoj :3 . Takže toto je překlad jednoho hororového příběhu. Originál je zde: Tulpa Původní autor je bohužel neznámý, tudíž vám nemohu říci, kdo to napsal. Ale alespoň v duchu skložte poklonu tomu člověkovi, ať už je to kdokoliv, pokdu se vám ten příběh bude líbit :3 . Jo a vím, že slovo tulpa je ženského rodu, ale já jsem to tu ve větší části psala v podstatě v mužském rodu, protože...no já už ani nevím proč X3 . Prostě je to tak napsané X3 . Každopádně si to užíjte :3 .

Tulpa


Minulý rok jsem strávil šest měsíců účastněním se něčeho, o čem mi bylo řečeno, že je psychologický experiment. Našel jsem inzerát v místních novinách, ve kterém hledali lidi s dobrou fantazií, kteří by chtěli vydělat velké peníze a jelikož to byl jediný inzerát tento týden, na který jsem byl kvalifikovaný, zavolal jsem jim a domluvili jsme si interview.

Řekli mi, že všechno, co musím dělat, je zůstávat sám v místnosti se senzory připojenými k mé hlavě, aby monitorovaly mou mozkovou aktivitu, a když v té místnosti budu, mám si představovat dvojníka sám sebe. Říkali tomu moje 'Tulpa.'


Vypadalo to dost jednoduše a souhlasil jsem to udělat hned, jak mi řekli, kolik dostanu peněz. A další den jsem začal. Přivedli mě do jednoduché místnosti a dali mi postel, potom mi na hlavu připevnili senzory a zahákli je do malé černé krabice na stole vedle mě. Ještě jednou se mnou probrali proces představování si mého dvojníka a vysvětlili, že pokud se budu nudit nebo budu nepokojný, místo toho, abych chodil po místnosti, mám si představit svého dvojníka, jak chodí po místnosti nebo s ním mám zkusit komunikovat a tak dále. Pointa byla v tom udržet ho se mnou po celý čas, co budu v místnosti.

Prvních pár dní jsem s tím měl problém. Bylo to více kontrolované než jakékoliv denní snění, jaké jsem kdy měl. Představoval jsem si svého dvojníka na pár minut a následně se rozptýlil. Ale čtvrtý den už jsem ho mohl 'udržet' celých šest hodin. Řekli mi, že si vedu velice dobře.

Druhý týden mi dali jinou místnost s reproduktory zabudovanými do zdí. Řekli mi, že chtějí vidět, jestli se mi podaří udržet Tulpu se mnou i přes rozptylující podněty. Ta hudba byla chaotická, hnusná a znepokojující a trochu mi ztěžovala proces zhmotňování, ale i tak se mi to povedlo. Další týden mi pouštěli ještě víc znepokojující hudbu, přerušovanou křiky, zpětnou vazbou, něčím, co znělo jako starý školní modem, který právě vytáčí a hrdelními hlasy pravící něco v nějakém cizím jazyce. Jen jsem se tomu vysmál - v tu dobu už jsem byl profík.

Asi za měsíc jsem se začal nudit. Abych věci trochu oživil, začal jsem se svým dvojníkem komunikovat. Měli jsme konverzace, hráli kámen-nůžky-papír nebo jsem si ho představoval, jak žongluje, dělá break-dance nebo cokoliv, co se mi zlíbilo. Zeptal jsem se vědců, jestli by moje blbnutí nějak ovlivnilo jejich studii, ale oni mě v tom jen podpořili.

Tak jsem se svým dvojníkem hrál a komunikoval a chvíli to byla zábava. A potom to začalo být trochu divné. Jednou jsem dvojníkovi vykládal o mém prvním rande a on mě opravil. Řekl jsem, že holka, se kterou jsem byl na rande, měla žlutý top a on mi pověděl, že ten top byl zelený. Na moment jsem o tom přemýšlel a zjistil, že má pravdu. Vyděsilo mne to a na konci mé směny jsem o tom vědcům ten den řekl. "Používáte myšlenky, abyste se dostal ke svému podvědomí," vysvětlili. "Měl jste alespoň tušení, že nemáte pravdu a vaše podvědomí vás opravilo."

Co bylo děsivé, bylo najednou husté. Mluvil jsem se svým podvědomím! Stálo to trochu procvičování, ale zjistil jsem, že se mohu Tulpy vyptávat a dostat se ke všem různým vzpomínkám. Mohl jsem ho nechat citovat celé stránky z knih, jež jsem četl jednou před lety nebo věci, které jsem se na střední naučil a hned zapomněl. Bylo to úžasné!

To bylo zhruba v ten čas, kdy jsem začal 'vyvolávat' své druhé já i mimo výzkumné centrum. Prvně ne často, avšak byl jsem již tak zvyklý si jej představovat, že nevidět ho bylo skoro divné. Takže kdykoliv jsem se nudil, představil jsem si svého dvojníka. Nakonec jsem to začal dělat téměř pořád. Bylo srandovní brát ho s sebou jako neviditelného kamaráda. Představoval jsem si jej, když jsem byl s přáteli, nebo když jsem byl na návštěvě u mámy, dokonce jsem si ho jednou vzal s sebou na rande. Nepotřeboval jsem s ním mluvit nahlas, čili jsem byl schopen s ním konverzovat a nikdo nebyl o nic chytřejší.

Vím, že to zní divně, ale byla to zábava. Nejenom, že byl chodící skladiště všeho, co jsem kdy znal a zapomněl, také se zdálo, že je se mnou více v kontaktu než jsem kolikrát byl já sám. Měl neuvěřitelnou znalost řeči těla, o které jsem ani nevěděl, že ji vnímám. Například, myslel jsem si, že rande, na které jsem si ho s sebou vzal, se vyvíjelo špatně, avšak on poukázal na to, že ona se mým vtípkům smála až trochu moc, nakláněla se ke mně, když jsem mluvil a také na hromadu dalších malých vodítek, které jsem si vědomě neuvědomoval. Poslouchal jsem ho a řekněme jen, že rande šlo velice dobře.

V čase, kdy jsem byl ve vědeckém centru již čtyři měsíce, byl se mnou Tulpa pořád. Jednou po mojí šichtě za mnou přišli vědci a ptali se mne, jestli jsem si Tulpu někdy přestal představovat. Popřel jsem to a vědci vypadali potěšeně. Potichu jsem se svého druhého já zeptal, jestli ví, co to mělo znamenat, ale on jen pokrčil rameny. Já taky.

V tu dobu jsem se trochu začal stranit světa. Měl jsem potíže soucítit s lidmi. Připadalo mi, že byli tak zmatení a nejistí sami sebou, mezitím co já jsem měl své druhé já, se kterým jsem se mohl radit. Komunikaci to činilo trapnou. Nikdo jiný nevypadal, že by chápal důvody svých činů, proč je některé věci naštvaly a jiné rozesmály. Nevěděli, co s nimi pohnulo. Ale já ano - nebo jsem se alespoň mohl zeptat sebe a dostat odpověď.
Kamarád mne jednoho večera konfrontoval. Bouchal na mé dveře, dokud jsem je neotevřel a vešel se smrští urážek. "Už několik týdnů mi neodpovídáš na zasraný telefonáty, ty zmrde!" křičel na mě. "Co je tvůj zkurvenej problém?!"

Zrovna jsem se mu chtěl omluvit a taky bych mu asi nabídl, abychom spolu tu noc vyrazili do baru, když se můj Tulpa náhle rozzuřil. "Uhoď ho," řekl a než jsem si uvědomil, co dělám, uhodil jsem ho. Slyšel jsem, jak se zlomil jeho nos. Spadl na zem, znovu se vztyčil a začali jsme se mlátit po celém apartmánu.

Byl jsem naštvaný víc, než kdy jindy a nebyl jsem milosrdný. Srazil jsem ho na zem a dvakrát ho barbarsky kopl do žeber, tak raději utekl, přičemž popotahoval a měl shrbená záda.

Policie přijela o pár minut později, ale řekl jsem jim, že můj kamarád byl ten útočník a jelikož on nebyl nablízku, aby to mohl vyvrátit, nechali mě odejít s varováním. Můj Tulpa se celou tu dobu usmíval. Strávili jsme noc chvástáním nad mým vítězstvím a křeněním se nad tím, jak hrozně jsem zmlátil svého kamaráda.

Až příští ráno, když jsem si v zrcadle prohlížel svůj monokl a rozřízlý ret, mi došlo, co mě rozzuřilo. Moje druhá já byl ten, kdo se rozzuřil, ne já. Já jsem se cítil provinile a trochu zahanbeně, on mne zatáhl do brutálního boje s dobrým kamarádem. Samozřejmě byl přitom a věděl, co si myslím. "Už ho nepotřebuješ. Nepotřebuješ nikoho," začalo mě mrazit, když to řekl.

Vysvětlil jsem všechno toto vědcům, kteří mě najali, avšak oni se tomu jen zasmáli. "Nemůžeš se bát něčeho, co si představuješ," pověděl mi jeden z nich. Mé druhé já stálo vedle něj, pokývalo hlavou a pak se na mě ušklíblo.
Snažil jsem se vzít si jejich slova k srdci, ale v příštích dnech jsem si začal v přítomnosti mého Tulpy připadat čím dál více znepokojivě a zdálo se, že se měnil. Vypadal vyšší a více hrozivý. V jeho očích zářila zlomyslnost, v jeho neutuchajícím úšklebku jsem viděl krutost. Žádná práce nestála za ztrátu mé příčetnosti, tak jsem se rozhodl. Jestli se vymkl kontrole, porazím ho. V tu dobu jsem byl tak zvyklý si ho představovat, že to byl automatický proces, takže jsem se zarytě snažil si ho nepředstavovat. Trvalo to několik dní, avšak celkem to začalo fungovat. Mohl jsem se ho zbavit na několik hodin naráz. Jenže pokaždé, když se vrátil, vypadal hůř. Jeho kůže se zdála sinalá, jeho zuby špičatější. Syčel a drmolil a vyhrožoval a nadával. Ta chaotická hudba, kterou jsem měsíce poslouchal, jakoby ho všude doprovázela. I když jsem byl doma - relaxoval jsem a zapomněl bych, už bych se nesoustředil na to, abych ho neviděl a náhle by se objevil, s ním i ten vyjící zvuk.

Ještě pořád jsem navštěvoval výzkumné středisko a trávil tam svých šest hodin. Potřeboval jsem ty peníze, navíc jsem si myslel, že neví o tom, že jsem si Tulpu už aktivně nevizualizoval. Mýlil jsem se. Jeden den, když skončila má směna, asi po pěti a půl měsíci, co jsem tam pracoval, mě dva působiví muži popadli a zadrželi, kdosi v laboratorním plášti do mě vrazil injekční jehlu.

Z mého omámení jsem se probudil zpátky v té laboratorní místnosti, přivázaný k posteli, hudba burácela a můj chechtající dvojník se tyčil nade mnou. Už skoro ani nevypadal jako člověk. Jeho rysy byly hrozivé. Jeho oči byly zapadlé do očních důlků a skelné jako oči mrtvoly. Byl o hodně vyšší než-li já, ale byl shrbený. Jeho ruce byly zkroucené, nehty vypadaly jako pařáty. Byl, abych to zkrátil, kurevsky děsivý! Snažil jsem se ho přimět zmizet, ale prostě jsem se nemohl soustředit. Zahihňal se a poklepal na infuzní hadičku v mé ruce. Vzpouzel jsem se v mých poutech tak moc, jak jsem mohl, ale jen těžce jsem se mohl alespoň trochu pohnout.

"Rvou do tebe ty dobrý sračky, teda myslím. Co mysl? Je nejasná?" Nakláněl se čím dál blíž, když mluvil. Zakašlal jsem; jeho dech smrděl jako zkažené maso. Pokusil jsem se soustředit, ale nemohl jsem se ho zbavit.

Dalších pár týdnů bylo hrozných. Občas přišel někdo v doktorském plášti a něco mi injektoval nebo by do mě nacpal prášky. Udržovali mne v závratích a nesoustředěného a někdy mě nechali halucinovat nebo poblouzněného. Moje myšlenková forma tu pořád byla, neustále se mi vysmívajíc. Interaktoval s mými bludy, nebo je možná způsoboval. Zdálo se mi, že je tam moje matka, nadávala mi, a pak jí on přeřízl krk a stříkala na mě její krev. Bylo to tak reálné, že jsem ji mohl cítit.

Doktoři se mnou nikdy nemluvili. Párkrát jsem škemral, křičel, házel injekce, dožadoval se odpovědí. Nikdy se mnou nemluvili. Mohli mluvit s mým Tulpou, s mou osobní příšerou. Nejsem si jistý. Byl jsem tak nadopovaný a zmatený, že to mohl být jen další blud, ale pamatuji si, že s ním mluvili. Byl jsem přesvědčen, že on je ten pravý a já ta myšlenková forma. Někdy mě v tomto myšlení podporoval, jindy si ze mě dělal srandu.

Je tu další věc, za kterou se modlím, že byla jen blud: mohl se mne dotknout. Víc než to, mohl mě zranit. Strkal a dloubal do mne, když se mu zdálo, že mu nevěnuju dostatek pozornosti. Jednou chytil moje varlata a mačkal je, dokud jsem mu neřekl, že ho miluju. Jindy mě řízl jedním ze svých drápů do předloktí. Pořád mám jizvu - většinou jsem schopen přesvědčit sám sebe, že jsem se poranil já sám a jen se mi zdálo, že za to mohl on. Většinou.

Potom jednoho dne, když mi vyprávěl příběh o tom, jak vykuchá všechny, které jsem miloval, začínaje mou sestrou, se pozastavil. Přes tvář mu přeběhl nevrlý výraz, natáhl ruku a dotknul se mé hlavy. Tak jak to dělala moje máma, když jsem měl horečku. Dlouhou dobu se ani nehnul a pak se usmál. "Všechny myšlenky jsou kreativní," pověděl mi. Následně odešel dveřmi.

O tři hodiny později mi píchli injekci a já jsem omdlel. Vzbudil jsem se nespoután. Třepajíc jsem přešel ke dveřím a zjistil, že jsou odemčené. Vešel jsem do prázdné chodby a potom se rozeběhnul. Více než jednou jsem zakopnul, ale dostal jsem se po schodech dolů a ven na parkoviště za budovou. Tam jsem se zhroutil, plačíc jako dítě. Věděl jsem, že musím jít dál, ale nemohl jsem.

Nakonec jsem se dostal domů - nepamatuju si jak. Zamknul jsem dveře, postavil proti nim šatník, dal jsem si dlouhou sprchu a den a půl spal. Nikdo pro mě v noci nepřišel a nikdo pro mě nepřišel další den, ani den potom. Byl konec. Strávil jsem v té místnosti zamčený týden, avšak připadalo mi to jako století. Předtím jsem se tak odpojil od svého života, že nikdo ani nevěděl, že jsem zmizel.

Policie nic nenašla. Výzkumné centrum bylo prázdné, když ho prohledávali. Stopy zmizely. Jména, která jsem jim dal, byly přezdívky. Dokonce i ty peníze, které jsem dostal, byly podle všeho nevypátratelné.

Zotavil jsem se tak moc, jak to jen jde. Moc z domu nevycházím, a když jo, dostanu panický záchvat. Hodně pláču. Moc nespím a mé noční můry jsou příšerné. Skončilo to, říkám si. Přežil jsem. Používám tu koncentraci, kterou mě ti bastardi naučili, abych přesvědčil sám sebe. Funguje to, někdy.

Dneska ale ne. Před třemi dny mi volala máma. Stala se tragédie. Moje sestra byla poslední obětí v sérii vražd, řekla policie. Pachatel přepadne své oběti, pak je vykuchá.


Pohřeb se konal toto odpoledne. Bylo to tak hezké, jak jen pohřeb může být, řekl bych. Byl jsem však drobet nesoustředěný. Jediné, co jsem slyšel, byla hudba, jež přicházela odkudsi zdaleka. Chaotická, znepokojující, která zní jako zpětná vazba a křiky a jako vytáčející modem. Pořád ji slyším - teď trochu hlasitěji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuro Kuro | 9. září 2016 v 22:22 | Reagovat

Umíš skvěle anglicky! Já chci taky TwT
Děkuju za překlad. Tohle se mi líbilo >:3 A mužský rod tam vůbec nevadí, spíš je to tak lepší, hehe >:3

2 SHaPeshiFtEr SHaPeshiFtEr | E-mail | Web | 9. září 2016 v 22:23 | Reagovat

[1]: Jejkote mankote, děkuju moc za kompliment :3 .
A nemáte vůbec zač za překlad, dyť mé to baví :3 .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama